Běžně se lze setkat s tím, že zaměstnanci pracující u stejného zaměstnavatele na stejné pozici v různých krajích dostávají jinou mzdu. Nejvíce lze tento fakt poznat při porovnání zaměstnanců v Praze a v jiném kraji České republiky. Jak se ale zdá, s těmito rozdíly je možná konec, neboť se k této otázce vyjádřily soudy. Pojďme se společně podívat, co se událo a jaké mohou být dopady pro praxi.
Podstata sporu
Nejvyšší soud České republiky ve svém aktuálním rozhodnutí posuzoval situaci, kdy zaměstnanec poskytovatele poštovních služeb pracující v Olomouci jako řidič pobíral jinou (menší) mzdu než zaměstnanec pracující u téhož zaměstnavatele na stejné pozici v Praze. Zaměstnanec pracující v Olomouci požadoval po zaměstnavateli doplatek mzdy do výše mzdy, kterou pobírají zaměstnanci v Praze. A byl prozatím úspěšný u všech soudních instancí, které případ řešily (konkrétně u Obvodního soudu pro Prahu 1, u Městského soudu v Praze i u Nejvyššího soudu).
Argumenty soudu
Nejvyšší soud vydal v této věci rozsudek, ve kterém zaujal postoj, že není důvod pro to, aby zaměstnanec pracující v Praze pobíral vyšší mzdu než zaměstnanec v jiném regionu České republiky, jsou-li ostatní podmínky výkonu práce stejné. Opřel se o argument, že zákoník práce stanoví, že za stejnou práci (nebo za práci stejné hodnoty) má náležet stejná odměna. Soud odmítl názor, že by různé životní náklady v různých místech republiky měly být ve mzdě zohledněny, respektive že by mohly odůvodnit rozdílný postup vůči jinak srovnatelným zaměstnancům. Uzavřel, že pokud by mělo být v rámci porovnávání mezd zaměstnanců vykonávajících stejnou práci přihlíženo i k životním nákladům zaměstnanců, bylo by to v zákoníku práce uvedeno mezi kritérii tohoto porovnání; a jelikož není, přihlížet k nim nelze.
Názory na rozhodnutí soudu
Rozsudek vzbudil vlnu vášní mezi odbornou i laickou veřejností. Odpůrci rozhodnutí říkají, že soud jde proti dlouhou dobu fungující ekonomické realitě, kterou kvůli tomu bude nutné změnit, že tím může dojít ke snížení životní úrovně zaměstnanců ve velkých městech, nebo že je při posuzování „stejné mzdy“ nutné posuzovat reálnou mzdu, tedy kolik si toho může zaměstnanec za svou mzdu koupit, a nikoliv nominální mzdu, tedy (zjednodušeně řečeno) kolik zaměstnanec vidí na výplatní pásce.
Zastánci rozhodnutí Nejvyššího soudu naopak říkají, že pracovní výkony zaměstnance, které by měly být pro mzdu rozhodující, nejsou ovlivněné místem, kde zaměstnanec pracuje, že aktuální značné nerovnosti ve mzdách nemají řádný důvod (obchod mimo Prahu automaticky neznamená nižší výnosy než obchod v Praze) nebo že (jak také uvedl Nejvyšší soud) zákoník práce sám stanoví, ke kterým aspektům je nutné při posuzování, zda jde o „stejnou práci“, přihlížet. Aspekt životních nákladů přitom v zákoníku práce uveden není.
Závěr
Výklad Nejvyššího soudu považujeme za značně formální. Postrádáme hlubší argumentaci, proč dal soud přednost nominální mzdě před reálnou mzdou. Tyto nedostatky však ještě nemusí znamenat, že je výsledek rozhodnutí nesprávný. Lze předpokládat, že případem se bude zabývat ještě Ústavní soud, na který se mohou strany obrátit, a který může rozsudek ještě zvrátit.
Již teď je ale pravděpodobné, že zaměstnanci zvýší tlak na zaměstnavatele ohledně zvyšování mezd v „mimopražských“ oblastech České republiky, případně že se zvýší počet žalob podaných na zaměstnavatele z tohoto důvodu.
Máte jakýkoliv dotaz z oblasti pracovního práva, ať už jste zaměstnavatel, či zaměstnanec? Neváhejte se na nás obrátit, jsme tu pro Vás.
