Podnikatelé, kteří se doposud marně soudili se státem o náhradu škody, kterou jim způsobily vládou vyhlášené lockdowny a další četné zákazy v době koronavirové pandemie, mají nyní novou nadějí, že jejich úsilí nebude zbytečně. Lze dokonce říci, že jejich šance na úspěch se výrazně zvýšila. Nejvyšší soud totiž ve svém novém přelomovém rozhodnutí vyhověl dovolání firmy, která po státu prostřednictvím žaloby požaduje uhrazení ušlého zisku ve výši převyšující jeden milion korun za dobu od října 2020 do února 2021. V této době byla žalující firma krizovými opatřeními přinucena přerušit maloobchodní prodej potravin.
Povinnost státu nahradit škodu dle krizového zákona
V období před nabytím účinnosti speciálního pandemického zákona č. 94/2021 Sb., tedy přede dnem 27. února 2021, byla většina vládních protikoronavirových opatření založena na krizovém zákoně č. 240/2000 Sb. Ten stanovuje obecnou povinnost státu nahradit všem osobám škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními.
Zamítnutí nároku žalující firmy soudem prvního stupně a odvolacím soudem
Nicméně Obvodní soud pro Prahu 7 a posléze odvolací Městský soud v Praze v rámci odvolání rozhodly, že stát sice odpovídá za škodu způsobenou opatřeními podle krizového zákona, ale jen za předpokladu splnění dvou podmínek.
Podle první podmínky se musí jednat o individuálně určená krizová opatření, která směřují proti konkrétně vymezené osobě, či okruhu osob, kdy bylo ze strany soudů argumentováno tím, že k přijetí krizového zákona došlo v souvislosti s povodňovými škodami, kdy povinnost státu k náhradě škody byla stanovena velice široce, jelikož nebylo myšleno na omezení (a následné škody) v tak masivním rozsahu, jako tomu bylo během pandemie koronaviru.
Podle druhé podmínky se musí jednat o škodu, která byla způsobena prostřednictvím provádění krizových opatření. Dle soudů tedy samotné vydání opatření zavádějící zákazy a omezení nestačí.
Proč Nejvyšší soud vyhověl dovolání
S výše uvedenými závěry se však Nejvyšší soud neztotožnil, když konstatoval, že dodatečné podmínky pro založení odpovědnosti státu za škodu v daném případě nejsou na místě.
Nejvyšší soud předně zdůraznil, že z ničeho nevyplývá, že by zákonodárce při přijetí krizového zákona zamýšlel omezit povinnost státu k náhradě škody jen na individuálně určená krizová opatření. Zákonodárce měl naopak zohlednit zkušenosti s povodněmi, a proto si prý byl vědom, že krizovými opatřeními bude možné řešit mimořádné události velkého rozsahu. Nejvyšší soud uvedl “Argumentace nepředvídatelností mimořádné situace spočívající v epidemii silně nakažlivého onemocnění, které postihne celé území státu, není proto namístě“.
Ke druhé podmínce soudů, že žalující firma nemá právo na náhradu škody, neboť proti ní konkrétně nebylo krizové opatření provedeno, Nejvyšší soud uvedl: „Logikou odvolacího soudu by totiž měl mít právo na náhradu škody ten, kdo postupoval protiprávně, odmítl se krizovým opatřením řídit a muselo proti němu být provedeno například zákrokem policie, zatímco jiný, který postupoval v souladu se zákonem a krizovému opatření se podrobil, by nárok na náhradu škody mít neměl. S takovým výkladem se Nejvyšší soud přirozeně nemohl ztotožnit“
Co z rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne a jaký bude další vývoj?
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí v podstatě uznal, že stát podle krizového zákona objektivně odpovídá za škodu vzniklou v důsledku přijatých krizových opatření, a to bez ohledu na to, zda jejich přijetí bylo správné či nezbytné. Už tato samotná skutečnost může posloužit jako precedens ve prospěch podnikatelů, kteří se nevzdali a doposud se domáhají náhrady škody v dalších obdobných soudních řízeních. V uvedeném případě se však Nejvyšší soud nemohl zabývat otázkou vzniku škody na straně žalující firmy, neboť soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalující firma nárok na náhradu škody nemá. Odvolací soud se však k této otázce nevyjádřil a tím znemožnil Nejvyššímu soudu, aby se k ní vyslovil již v této fázi řízení. Věc se nyní vrací k odvolacímu Městskému soudu v Praze, který se bude muset vypořádat především s otázkou, zda má žalobkyně právo na náhradu ušlého zisku jako jedné z forem škody. Právě toto rozhodnutí bude pro nároky podnikatelů ohledně náhrady škody klíčové.
Tento případ pro Vás budeme i nadále sledovat. Pokud byste chtěli v této oblasti jakkoliv pomoci, jsme Vám k dispozici.
